Re: Zmysel zivota

Ako reakciu na: Zmysel zivota autora Nikto zo dňa 25. Apríla 2005 o 19:39:28:

Dvojí zvažování

To jsem slyšel. Svého času pobýval Vznešený u Sávatthí, v Džétově háji, v Anáthapindikově zahradě. Tam se obrátil Vznešený k mnichům: „Mnichové!" „Vznešený!", odpověděli mniši Vznešenému pozorně. Vznešený tedy řekl:

„Dříve, mnichové, ještě před úplným probuzením, mě napadlo, mě, ještě nedokonale procitlého, k probuzení teprve pracujícího: 'Což kdybych si tečí rozdělil zvažování na jednu a na druhou stranu?' A rozdělil jsem, mnichové, váhu žádosti, zloby a násilí na jednu stranu a váhu odříkání, neubližování a mírnosti na stranu druhou. Když mně pak, mnichové, za této vážné, horlivé a vroucí mysli, vzešlo zvažování žádosti, řekl jsem si: 'Vzešlo mi teď toto zvažování žádosti, a to vede k vlastnímu omezování a vede k omezo­vání druhých, vede k omezování obou, hubí moudrost, přináší s sebou rozrušenost, nevede k utišení klamu, vede k vlastnímu omezení'; protože jsem takto uvažoval, mnichové, váha žádosti pominula. 'Vede k omezování druhých': protože jsem takto uvažo­val, mnichové, váha žádosti pominula. 'Vede k omezování obou': protože jsem takto uvažoval, mnichové, váha žádosti pominula. 'Hubí moudrost, přináší s sebou rozrušenost, nevede k utišení klamu': protože jsem takto uvažoval, mnichové, váha žádosti pominula. A kdykoliv, mnichové, ve mně povstalo zvažování žádosti, tu jsem ho odmítl, zahnal, zničil.

Když mi pak, mnichové, za této vážné, horlivé a vroucí mysli vzešlo zvažování zloby, zvažování násilí, řekl jsem si: 'Vzešlo mi teď toto zvažování zloby, zvažování násilí, to však vede k vlastnímu omezování a vede k omezování druhých, vede k omezování obou, hubí moudrost, přináší s sebou rozrušenost, nevede k utišení klamu, vede k vlastnímu omezeni"; protože jsem takto uvažoval, mnichové, váha zloby a násilí pominula. 'Vede k omezování obou': protože jsem takto uvažoval, mnichové, váha žádosti pominula. 'Hubí moudrost, přináší s sebou rozrušenost, nevede k utišení klamu': protože jsem takto uvažoval, mnichové, váha žádosti pominula. A kdykoliv, mnichové, ve mně vzešlo zvažování zloby, zvažování násilí, tu jsem ho odmítnul, zahnal, zničil.

To, co, mnichové, mnich dlouho zvažuje, o čem dlouho přemýš­lí, k tomu se kloní jeho mysl1. Když mnich, mnichové, dlouho zvažuje váhu žádosti, dlouho o ní přemýšlí, tak odmítl váhu odříká­ní, zvětšil váhu žádosti a jeho srdce se kloní k váze žádosti. Když mnich, mnichové, dlouho zvažuje váhu zloby, váhu násilí, dlouho o nich přemýšlí, tak odmítl váhu neubližování, váhu mírnosti a jeho srdce se kloní k váze zloby, k váze násilí. Podobně, mnichové, jako když pastýř dobytka v posledním měsíci doby dešťů, na podzim, když je úroda sklizena, shromáždí své stádo, tu i tam dobytek popožene a dovede do stájí a ohrad, a proč to?: protože jinak by, mnichové, utrpěl pastýř jistou škodu nebo nehodu, neštěstí nebo bezpráví; právě tak také, mnichové, vidím tu bídu špatného, ubo­host a zhanobení, a léčivý vliv dobrého v odříkání.

Když mi pak, mnichové, za této vážné, horlivé a vroucí mysli vzešlo zvažování odříkání, řekl jsem si: 'Vzešlo mi tu zvažování odříkání, a to nevede opravdu k vlastnímu omezení2, ani k omezení druhých, nevede k žádnému omezení, podporuje moudrost, nepři­náší s sebou rozrušení, vede k ukončení klamu.' Ať jsem je nyní, mnichové, v noci zvažoval a o něm přemýšlel, ať jsem pak, mnichové, ve dne je zvažoval a o něm přemýšlel, nemohl jsem na něm, mnichové, nic strašného nalézt: ať jsem je, mnichové, zvažoval, ať jsem o něm přemýšlel zároveň ve dne i v noci, nemohl jsem na něm nic strašného nalézt. 'Ale jestli se oddám tomuto zvažování a přemýšlení příliš dlouho, unaví se mé tělo, u unaveného těla zmatní srdce a matné srdce je daleko od zvnitřnění.' Tu jsem, mnichové, mé srdce vnitřně oživil, uklidnil, sjednotil, opevnil: a proč? Aby mé srdce nezmatnělo.

Když mi pak, mnichové, za této vážné, horlivé a vroucí mysli vzešlo zvažování neubližování, zvažování nenásilí, řekl jsem si: 'Vzešlo mi tu zvažování neubližování, zvažování nenásilí, a to nevede opravdu k vlastnímu omezení, k omezení druhých, nevede k žádnému omezení, podporuje moudrost, nepřináší s sebou rozru­šení, vede k ukončení klamu.' Ať jsem je nyní, mnichové, v noci zvažoval a o nich přemýšlel, ať jsem je pak, mnichové, ve dne zvažoval a o nich přemýšlel, nemohl jsem na nich, mnichové, nic strašného nalézt: ať jsem je, mnichové, zvažoval, ať jsem o nich přemýšlel zároveň ve dne i v noci, nemohl jsem na nich nic straš­ného nalézt. 'Ale jestli se oddám tomuto zvažování a přemýšlení příliš dlouho, unaví se mé tělo, u unaveného těla zmatní srdce a matné srdce je daleko od zvnitřnění.' Tu jsem, mnichové, mé srdce vnitřně oživil, uklidnil, sjednotil, opevnil: a proč? Aby mé srdce nezmatnělo.

To, co, mnichové, mnich dlouho zvažuje, o čem dlouho přemýš­lí, k tomu se kloní jeho mysl. Když mnich, mnichové, dlouho zvažuje váhu odříkání, dlouho o ní přemýšlí, tak odmítl váhu žádosti a zvětšil váhu odříkání a jeho srdce se kloní k váze odříkání. Když mnich, mnichové, dlouho zvažuje váhu neubližování, váhu mírnosti, dlouho o nich přemýšlí, tak odmítl váhu zloby, váhu násilí, zvětšil váhu neubližování, váhu mírnosti, a jeho srdce se kloní k váze neubližování, k váze mírnosti.

Podobně, mnichové, jako když pastýř dobytka v posledním měsíci léta, když na polích všude kolem zraje obilí, musí své stádo hlídat a střežit ho, jak v lese tak i na louce: 'Dobytek je tady'; právě tak také, mnichové, musel jsem i já dávat pozor: 'Věci jsou tady'.

Zocelila se ale, mnichové, moje síla, nezlomný, živý byl můj vhled, neochvějné, zklidněné tělo, bez hnutí, prohloubená moje mysl, jednotná. A spočíval jsem pak, mnichové, zcela vzdálen žádostem, vzdálen nesvatých věcí, v klidu ponořen do myslivě zvažující, v klidu zrozené, blažené jasnosti, zasvěcení prvního zření. Po završení myšlení a zvažování jsem dosáhl vnitřní tichosti moře, jednoty mysli osvobozené od myšlenek a přemýšlení, v jednotě zrozené blažené jasnosti, zasvěcení druhého zření. V jasném klidu spočívaje, s vyrovnanou myslí, s pochopením, jasně vědomý, pocítil jsem blaho v těle, o kterém říkají světci 'vyrovnaně, s porozuměním kdo vše vnímá, žije šťastně', zasvěcení třetího zření. Po zavržení radostí a strastí, po zrušení někdejší veselé i smutné mysli, došel jsem zasvěcení klidné, chápající, dokonalé čistoty, zbavené radostí i strastí, čtvrtého zření.

Takové mysli, zvnitřnělý, čistý, očištěný, zbavený zbytečností, pružný, ohebný, pevný, neporušitelný, obrátil jsem mysl ke vzpomínavému poznávání dřívějších forem bytí. Vzpomněl jsem si na mnohé různé dřívější formy bytí, jakoby na jeden život, pak na dva životy, pak na tři životy, pak na čtyři životy, pak na pět životů, pak na deset životů, pak na dvacet životů, pak na třicet životů, pak čtyřicet životů, pak na padesát životů, pak na sto životů, pak na tisíc životů, pak na sto tisíc životů, potom na časy povstání různých světů a na časy zániku různých světů, pak na časy vznikání i zaniká­ní různých světů. 'Tam jsem byl, ono jméno jsem měl, do oné rodiny jsem patřil, to byl můj stav, to moje povolání, takové blaho a bolest jsem zažil, to byl můj konec', rozdílně pak zase jinde vstoupil jsem do bytí: 'Tady jsem teď byl, toto jméno jsem měl, do této rodiny jsem patřil, to byl můj stav, to moje povolání, takové blaho a bolest jsem zažil, to byl můj konec', pak jinak vstoupil jsem zde zase do bytí. Tak jsem si vzpomínal na různé dřívější formy bytí, pokaždé se svými zvláštními rysy, svými zvláštními vztahy. Tohoto poznání, bráhmane, jsem dosáhl v prvních hodinách noci, rozděluje nevědění, získav vědění, rozděluje temno, získav světlo, spočívaje s vážnou myslí, snaživě, neúnavně.

Takové mysli, zvnitřnělý, čistý, očištěný, zbavený zbytečností, pružný, ohebný, pevný, neporušitelný, obrátil jsem mysl k poznání vzniku a zániku bytostí. Nebeským okem, očištěným, přesahujícím lidské možnosti, jsem viděl bytosti zanikat a opět se objevovat, obyčejné i vznešené, hezké i nehezké, šťastné i nešťastné, a poznával jsem, jak se bytosti podle svých činů opět navracejí. Tyto milé bytosti jsou v pravdě v činech oddány zlému, slovy oddány zlému, v myšlenkách oddány zlému, hanobí svaté, pěstují zkaženost, zkaženost provádějí: při zániku těla, po smrti, se dostanou na scestí, na špatnou stopu, hluboko dolů, do spodního světa. Ony milé bytosti jsou ale oddány dobru, slovem oddány dobru, myšlenkami oddány dobru, nehanobí svaté, dbají toho pravého, dělají to pravé, při zániku těla, po smrti, se dostanou na dobrou stopu, do světa spasení.' Tak jsem viděl nebeským okem, očištěným, přesahujícím lidské možnosti, bytosti zanikat a znovu se objevovat, obyčejné i vznešené, hezké i nehezké, šťastné i nešťastné a poznal jsem, jak se tyto bytosti podle svých činů navracejí. Tohoto poznání, mnichové, jsem dosáhl v prostředních hodinách noci, rozděluje nevědění, získav vědění, rozděluje temno, získav světlo, spočívaje s vážnou myslí, snaživě, neúnavně.

Takové mysli, zvnitřnělý, čistý, očištěný, zbavený zbytečností, pružný, ohebný, pevný, neporušitelný, obrátil jsem mysl k poznání zániku klamu. 'To je utrpení', jsem poznal podle pravdy. To je vývoj utrpení', jsem poznal podle pravdy. To je zánik utrpení', jsem poznal podle pravdy. To je stezka vedoucí k zániku utrpení', jsem poznal podle pravdy. To je klam', jsem poznal podle pravdy.

To je vývoj klamu', jsem poznal podle pravdy. To je zánik klamu', jsem poznal podle pravdy. To je stezka vedoucí k zániku klamu', jsem poznal podle pravdy. Toto poznav, takto hledíc, oprostila se má mysl od klamu přání, osvobodila od klamu bytí, vyprostila z klamu nevědění. 'V osvobozeném je osvobozeni", toto poznání mně vzešlo. 'Ukončeno je zrození, završeno asketství, dokonáno dílo, ničím není tento svěť, jsem tu porozuměl. Tohoto pozná­ní, mnichové, jsem dosáhl v posledních hodinách noci jako třetí­ho, rozděluje nevědění, získav vědění, rozděluje temno, získav světlo, spočívaje s vážnou myslí, snaživé, neúnavně.

Stejně asi, mnichové, jako kdyby velké stádo divoké zvěře narazilo v listnatém údolí na velký bažinatý močál a nějaký člověk by si přál jejich záhubu, myslel by na jejich zkázu, pohromu; tu by uzavřel tu cestu, která je bezpečná, příznivá a spásná a nechal by jen scestí, které vede do bažiny a hnal je tam: tak by potom, mnichové, to velké stádo brzy zašlo nebo zesláblo. Avšak, mnichové, kdyby se nějaký člověk nad tím velkým stádem zvěře slitoval, pomyslel na jejich blaho a záchranu, otevřel by cestu, která je bezpečná, příznivá a spásná, a uzavřel by scestí, přehradil stezku k bažině a zvířata odtud odehnal: potom by, mnichové, to velké stádo brzy zase kvetlo, prospívalo.

Dal jsem tu přirovnání, moji mnichové, abych vysvětlil smysl. Tady je pak ten smysl. Velký bažinatý močál: to je, mnichové, označení žádostí. Velké stádo zvěře: to je, mnichové, označení živých. Člověk, který chce zlé, myslí na zkázu a záhubu: to je, mnichové, označení přírody, té zlé3. Scestí: to je, mnichové, ozna­čení osmidílné chybné stezky, totiž, chybné poznání, chybné smýšlení, chybná řeč, chybné jednání, chybný způsob života, chybná mysl, chybný vhled, chybná jednota. Cesta v bažině: to je, mnichové, označení smyslových požitků. Cesta do bažiny: to je, mnichové, označení nevědění. Ten člověk ale, který myslí na blaho a prospěch: to je, mnichové, označení Dokončeného, Svatého, dokonale Probuzeného. A bezpečná cesta, příznivá a spásná: to je, mnichové, označení svaté osmidílné stezky, totiž pravé poznání, pravé smýšlení, pravá řeč, pravé jednání, pravý způsob života, pravá mysl, pravý vhled, pravá jednota. A tak jsem, mnichové, otevřel bezpečnou cestu, příznivou a spásnou, a uzavřel scestí, bažinatou stezku přehradil, vstup do bažiny zamezil. Co je mistr, mnichové, žákům povinován z lásky a účasti, pohnutý soucitem, to jste ode mne dostali. To se, mnichové, někde nakládají stromy a někde zase prázdné cely. Cvičte vhled, mnichové, a později nebudete litovat, že nejste nebyli nečinní: to považujte za náš příkaz."

Tak pravil Vznešený. Spokojeně těšili se mnichové ze slov Vznešeného.

Reakcie

Posielanie reakcie